V jedné konstituční monarchii, patřící podle evropských měřítek mezi menší země, se obyvatelstvo skládalo z jednoho krále, jednoho premiéra, jednoho šéfa bezpečnostní služby, jednoho policejního ministra, jednoho prokurátora… V té zemi byl jeden zločinec, jeden politický vězeň a jeden politický uprchlík. Jeden generál velel jednomu plukovníkovi, jednomu majorovi a jednomu kapitánovi. V evidenci jediného odborového svazu byl uveden jeden stavitel a jeden ženista, jeden profesor a jeden student, jeden akademik a jeden zcela negramotný občan. Stejná situace byla naprosto ve všech sférách. V zemi byl jeden opilec a jeden narkoman, jeden pasák a jedna profesionální prostitutka, jeden nemocný nemocí AIDS a jeden syfilitik.V sousedství jediného majitele luxusní vily bydlel v kontejneru na odpadky jediný bezdomovec. Při sčítání lidu bylo zjištěno, že mezi příslušníky etnických menšin je v zemi jeden Žid, jeden Tatar, jeden Polák, jedna osoba kavkazské národnosti [1], jeden Rus a jeden Albánec. Sexuální menšiny se ničím zvláštním nevyznačovaly: na jednoho homosexuála připadala jedna lesbička. Příslušné služby sledovaly jednoho občana, kterého podezíraly z pedofilie,atakéjednoho tajemného zoofila.Stejnárovnováhabylazachovánaimezi představiteli tvůrčích povolání; té zemi docela vyhovoval jeden skladatel, jeden architekt, jeden malíř, jeden herec, jeden novinář a jeden spisovatel.
Je třeba podotknout, že po straně šeptalo, že v té zemi nebývalo vždy všechno zařízeno tak dokonale. Proslýchalo se například, že prý kdysi několik profesorů na univerzitě přednášelo několika studentům, kteří si jednoho dne zamanuli zamknout se společně se svými vyučujícími v posluchárně a sepsat buřičskou petici. Ale to už je jiný příběh. Ten náš se odehrával v zemi, kde bylo všech, opakuji, všech jen po jednom, a tuto okolnost nesporně prokazovaly tajné zprávy, potají odposlouchané hovory, snímky natočené skrytou ka merou, prosvícené dopisy a další písemné a audio i videomateriály, na jejichž základě mohl autor zrekonstruovat události.
Jednou denně přicházel ke králi s ranním hlášením šéf bezpečnostní služby — pomenší tlouštík s knírkem a kozí bradkou, který na člověka vykonávajícího takové tvrdé povolání vůbec nevypadal; připomínal spíš lékaře s výnosnou praxí a s epikurejskými sklony.
Z ranního raportu obvykle vyplývalo, že v zemi panuje stabilita a probíhají výhradně pozitivní procesy, a sice: vzrůstá objem výroby, úroveň vzdělání a spotřeba poživatin obyvatelstvu prospěšných (včetně alkoholu) a také neustále stoupá ukazatel porodnosti, za kterou nezůstává pozadu ani úmrtnost (což je zvláště důležité z hlediska stability).
Král zpravidla šéfa bezpečnosti přerušil, aniž ho vyslechl do konce, ale jednoho dne byl tento obvyklý pořádek narušen.
Jediný klenotník v zemi totiž konečně vyrobil na objednávku monarchy jediný řád, aby království získalo také jediného nositele nejvyššího státního vyznamenání.
Vyznamenání se nazývalo Řád bílé myši I. stupně. V takovém názvu by mohl vidět něco zvláštního pouze cizinec absolutně neobeznámený s minulostí země, protože od svých školních let tady každý občan země věděl, že myš je prastarý symbol zdejší státnosti. Historické prameny dokládaly, že podoba hlodavce s ostrým čumáčkem a dlouhým ocáskem se objevila na státním znaku již před více než pěti sty lety, v době, kdy vládl jeden z dávných a nejvýznamnějších předků dnešního monarchy, který všechna svá nařízení neměnně zakončoval tradiční formulí: „…a také musí všichni sedět tiše jako myš pod pometlem.“ Jediné, co se ve státním znaku za pět století změnilo, byla barva. Starodávná šedá myš byla stále světlejší a už v minulém století získala ušlechtilou bílou barvu, což v heraldice, jak známo, odpovídá stříbru a znamená čistotu, dobro a nezávislost.
Řád ležel před králem na hedvábném purpurovém polštářku a všechny jeho emaily a diamanty zářily duhovými barvami.
Král podle svého zvyku nevyslechl zprávu do konce. Neodeslal však svůj protějšek pryč, aby nadále upevňoval bezpečnost, ale zeptal se ho, kdo by se mu jevil jako vhodný pretendent na nejvyšší státní vyznamenání. Šéf hlavní služby státu se několikrát dotkl své bradky, což mohlo znamenat mírné rozpaky. Monarchův starý a spolehlivý spolupracovník jistě dobře věděl, kdo si zasluhuje řád nesrovnatelně víc než všichni ostatní, ale rozhodl se mlčet.
uďto král ještě neustanovil nejzasloužilejšího kandidáta, anebo byl na pochybách, protože si soustředěně prohlížel seznam svých poddaných. V hlubokém zamyšlení si dokonce odhrnul příčesek na hlavě a jeho pleš se zablýskla v paprscích ranního slunce, i když ne tak zářivě jako řád. — Na tomto místě musíme konstatovat, že nehledě na zmíněnou pleš byl král ještě dosti mladý, přitažlivý muž plný sil. Hrál pravidelně tenis a v neprůstřelné vestě (to kvůli zhubnutí) se proháněl na kolečkových lyžích kolem své rezidence. [2]
Nakonec král zvedl oči od papíru a zapřemýšlel nahlas:
„Co kdybychom vyznamenali našeho spisovatele?“
Šéf bezpečnosti se znovu dotkl bradky. Teď již však situace nabyla na konkrétnosti, kterou měl rád a ve které se cítil jako ryba ve vodě.
„To je vynikající kandidát, Vaše Veličenstvo,“ řekl majitel kozí bradky, „ale…“
Král zvedl oči a dostalo se mu pevného a přesvědčivého pokračování:
„…ale v naší zemi nemáme jediného čtenáře.“
„Opravdu?“ zapochyboval monarcha. Znova se ponořil do seznamu a našel tam jednoho astrologa, jednoho kanibala, jednoho černosotněnce [3] a jednoho Čukču, ale čtenář tam skutečně nebyl.
Nikoli bezdůvodně soudili obyvatelé země, že královo mínění lze stěží zviklat.
„A proč myslíš,“ slyšel šéf bezpečnosti, „že je to podstatné? Chystáme se přece vyznamenat spisovatele, a ne čtenáře. Ostatně spisovatel sám zřejmě svoje díla čte. Aspoň když je píše.“
Náčelník bezpečnosti se podíval na řád a opět se odmlčel.
„Dnes zvu spisovatele na večeři,“ řekl král.
Večer seděli král se spisovatelem proti sobě u elegantně prostřeného stolu. Byli oba přibližně stejně staří, mezi čtyřiceti a padesáti lety, v nejlepším mužném věku, ale zatímco král měl kaštanový příčesek, spisovatel měl přirozený elegantní účes téže barvy, přestože jeho vlasy už byly prokvetlé ušlechtilými šedinami.
V barokním interiéru sálu určeného pro večeře s blízkými hosty planuly ve starodávných několikaramenných stříbrných svícnech rovně velké svíce téměř nepostřehnutelné jemné vůně. Krb dýchal teplem hořícího voňavého dřeva a vedle na elegantním mramorovém stojanu čekal na svého majitele Řád bílé myši.
Všemu tomu dodávala na útulnosti i přítomnost krásné mladé ženy, která rovněž seděla u stolu, ne však blízko krále a spisovatele, ale opodál — a to tak, že mohla slyšet rozmluvu a zároveň ztratit její nit, kdyby pán a host ztlumili hlasy. Její husté, kudrnaté ohnivě rudé vlasy, které jí volně splývaly na odhalená ramena, nádherně ladily s akvamarínem jejích očí, připomínajících hrdinky E. T. A. HoffmannaaProsperaMérimée.Králženudiplomatickyoslovoval„paní“, ale o jejím skutečném postavení nezbývalo než se dohadovat, uvážíme-li, že monarcha byl už několik let vdovcem.
„Doufám, že mi věnuješ svoje poslední knihy,“ řekl král.
V jeho tykání [4] spisovateli nebylo nic urážlivého, protože král tykal všem svým poddaným a na jeho způsoby si všichni dávno zvykli, stejně jako byli zvyklí na tradiční letní neúrody a zimní čvachtanice.
„Nikoli, Vaše Veličenstvo, nevěnuji,“ odpověděl spisovatel a s rozkoší dopil pohár bordeaux.
„Proč?“ vyrovnaně se zeptal král a pokynul sluhovi, aby znovu naplnil spisovatelův pohár.
„Moje knihy již mnoho let nevycházejí,“ odpověděl spisovatel, pozvedl pohár a pohlédl nejprve na monarchu a potom na ženu.
Král měl sto chutí se zeptat, odkdy se spisovatelovy rukopisy nestávají knihami, ale Jeho Veličenstvo bylo obdařeno státnickou moudrostí, a proto jeho společník uslyšel jiná slova.
„Ale stejně jsi spisovatel.“
„Možná,“ odpověděl spisovatel, „protože stále píšu. Píšu do šuplíku.“
„Tím spíš,“— navázal spokojeně král. „Tak také má žít opravdový spisovatel. Jak říkali staří Římané: Habent sua fata libelli. I knihy mají svůj osud. Jsem rád, že jsem se nezmýlil, a chci podepsat nařízení o tvém vyznamenání Řádem bílé myši.“
Poslední slova pronesl král slavnostním tónem, pozvedl svůj pohár a očekával, že spisovatel udělá totéž. Ale ten z jakéhosi důvodu otálel.
„Chci ti důvěrně svěřit,“ – král ztlumil hlas -, „že tvoji nepřátelé nespí. Víš, podstrčili mně seznam obyvatelstva, našli formální důvod…“
„Zajímalo by mě, jaký.“ Spisovatel popíjející víno projevil svou zvědavost také tlumeně. „Samozřejmě, pokud to není tajemství.“
„Jaképak tajemství! V seznamu obyvatelstva prý nemáme žádného čtenáře.“
„To je závažný argument,“ řekl spisovatel a v jeho hlase bylo slyšet dobře skrývanou radost. Ačkoliv – mohlo to být jen zdání.
„Argument… Jsi spisovatel. Máš před sebou věčnost. -- Dolej nám víno,“ obrátil se král ke sluhovi, který nenápadně postával u okna, jako by se byl proměnil v jednu z historických postav na starobylých barokních tapetách zdobících stěny.
Sluha se odlepil od stěny a přiblížil se ke králi, potom k jeho hostu a pak k rudovlasé ženě, která se rozhovoru neúčastnila, ale bylo zřejmé, že naslouchá. Spisovatel zamyšleně pozoroval profesionální, téměř automatické pohyby sluhy, až se jeho pohled setkal s majitelkou kouzelných očí. Žena je rozpačitě sklopila a zahleděla se do talíře.
„A což když věčnost není nekonečností času, nýbrž jeho nepřítomností?“ - promluvil spisovatel, aniž by odtrhl pohled od tváře a zpola obnažených ňader rudovlásky. „Což když se věčnost měří pouze lidským životem?“
Král si vhodil do úst olivu.
„Zasluhuješ řád už jenom za tahle slova.“
„Ale, Vaše Veličenstvo, v seznamu opravdu není žádný čtenář.“
„Překvapuješ mě, spisovateli. V seznamu není… například žádný poddaný. Co z toho tedy vyplývá?…“
Monarchovi se zalíbil tento neočekávaný tah a začal svou myšlenku rozvíjet dál:
„Mezi obyvateli naší země je jeden král a jeden spisovatel. A zároveň tu není žádný poddaný a žádný čtenář. Jaký je závěr? Takový, že my dva jsme si v něčem podobní. Ty jsi v něčem taky král a já jsem v určitém smyslu spisovatel. Navrhuju připít si na to.“
„Máte vynikající víno,“ spisovatel pozvedl pohár.
Král také zvedl svůj pohár, přimhouřil oko a podíval se přes sklo poháru na svého spolustolovníka.
„Musíš vědět, že svět se mění podle toho, jakýma očima se na něj díváme. Střízlivé vnímání je jen jedním z možných. Nikoli bezdůvodně projednávali staří Germáni všechna důležitá usnesení dvakrát: s hlavou střízlivou a pak v podnapilém stavu.“
„Nebudu oponovat. Jeden můj známý filozofkdysiřekl,žestřízlivost je matka měšťáctví a že umění i vědu zplodili opilá nevěstka s hladovým asketou.“
„Výborně řečeno,“ souhlasil se spisovatelem král. „Taky jsem měl známého filozofa. Pamatujuse, že jsmesi s ním jednou dlouho povídali o životě a smrti. Memento mori… Ale nemluvme o tom teď před hlavním jídlem královské hostiny.“
Nyní král ponejprv promluvil k ženě:
„Zařiď, drahá, ať začnou podávat hlavní jídlo.“
Rudovláska se zvedla a prošla síní, zanechávajíc za sebou obláček vůně vytříbeného parfému. Ukázalo se, že majitelka nádherných vlasů je i majitelkou nádherné postavy, jejíž vnady ještě zdůrazňovaly přiléhavé šaty ze zeleného hedvábného damašku.
„Neslyšel jsem tvou odpověď,“ obrátil se král ke spisovateli, jehož pohled ještě pořád sledoval výrazné boky rudovlásky a její pas baletky, stažený zlatým páskem.
Ale žena se opět ukázala v sále a za ní dva sluhové, kteří slavnostně přinesli a postavili na stůl obrovský stříbrný podnos se skopovou pečení a sušenými švestkami.
„Tvoje odpověď…“ připomněl král, zatímco si nakládal na talíř skopové. Oči se mu rozzářily opravdovým labužnickým potěšením. „Vřele doporučuji. Je to tradiční jídlo naší dynastie. Od doby, kdy královská armáda v šestnáctém století rozdrtila hordu našeho zapřisáhlého přítele velkoknížete Ivana Ivanoviče a zajala jeho samého i se všemi jeho berany. Zlí jazykové tvrdí, že vítězové tehdy ochutnali smažené kýty samotného Ivana Ivanoviče…“
Spisovatel si nedůvěřivě prohlédl skopové a zapil vínem svoje první dojmy — zatím ještě ne chuťové, ale spíš sluchové.
„Mám dojem,“ — promluvil a položil si na talíř několik švestek, „mám dojem, že kterýsi z francouzských klasiků napsal, že člověk je to, co jí. Stendhal měl rád volská oka. Když Hoffmannpsalsvéstrašidelné povídky, přivazoval si k nosu kousek kmínového žitného chleba, aby stále cítil jeho vůni. Ktomu psal ještě opilý a čím víc pil, tím výš vzlétala jeho fantazie. Lev Tolstoj měl strašně rád čerstvé okurky rovnou ze záhonku. A ruský malíř Savrasov, vzpomínáte si, Vaše Veličenstvo, ten, co namaloval havrany, kteří přiletěli, ten nejedl skoro nic, jenom pil vodku a pojídal k ní klikvy…“
„Říká se, že v naší zemi havrani už na jih neodlétají,“ — přerušil král gastronomickou tirádu.
„Také jsem si všiml,“ — souhlasil spisovatel.
„A čím to vysvětlit?“ — Do králova hlasu se nečekaně vloudil stín podezíravosti.
„Názor ornitologů mi není znám,“ — odpověděl vyhýbavě spisovatel. Po očku se podíval na ženu a všiml si, že se usilovně zaposlouchala do rozhovoru i s všemi jeho neočekávanými odstíny a obraty.
„Co s tím mají společného ornitologové?“ — Král sebou v křesle dotčeně trhl. „Chci vědět, jak se to vysvětluje ve vašem okolí.“
„Poněkud mě překvapujete, Vaše Veličenstvo.“
„Nemusíš mi odpovídat. Moc dobře znám tu povídačku. Havrani se bojí, že budou na hranici sestřeleni protiletadlovými děly [5] nebo že je nepustí zpátky, až poletí z teplých krajů.“
„Vaše Veličenstvo…“
„Nu co je, Vaše spisovatelská Jasnosti? Vyznamenávám tě nejvyšším státním řádem a ty se tu kroutíš jako úhoř!“
Rudovláskce zbledly tváře a bystré spisovatelovo oko tuto skutečnost ihned zaznamenalo. Téměř už jistý rytíř Řádu bílé myši snědl sušenou švestku, polkl víno a promluvil:
„Mám čtyři pravidla: nevěřit, nebát se, neprosit a neděkovat.“ [6]
Král soustředěně žvýkal. Působilo to dojmem, že chce spolu s kusem skopového rozžvýkat i to, jak se ho to dotklo. A opravdu: Monarcha zhltl maso, zapil je burgundským a řekl téměř přívětivě:
„My králové jsme výjimkou z pravidla. Spisovatelé doufám taky. Ale pravidla, můj milý, mají i králové. Mohl jsem například vyznamenat sám sebe, ale v mých pravidlech to není. Doporučuji pohár beaujolais.“
„S radostí… Ale fakt zůstává faktem: nemám žádného čtenáře a před tím nelze zavírat oči.“
„Já ale nemám žádného poddaného.“
„To není totéž. Vaše Veličenstvo, vy můžete vydat nařízení a prohlásit všechny obyvatele země za své poddané, s výjimkou diplomatického sboru.“
„Poslyš, spisovateli,“ — z vína, vydatného jídla a tepla z krbu byl už král mírně podroušený a začal protahovat slova. „Stejně tak bych mohl prohlásit všechny naše obyvatele za tvé čtenáře. Jsou ale věci, které se nerozhodují nařízeními. Viděl jsem snad kde takové poddané? Takovéhle poddané svět neviděl. Opravdový poddaný je na svého monarchu hrdý. Na jeho počest dává po něm jména svým dětem…“
„Viděl jsem u mnoha lidí vaše portréty…“ — ozval se opatrně spisovatel, který čas od času bleskurychle pohlédl na ženu, zjevně znepokojenou vývojem rozhovoru.
„Viděl jsem vaše portréty…“ — zapitvořil se král po něm. „Res suis vocabulis nominare! Nazývej věci pravými jmény!“
„Vaše Veličenstvo má zálibu v latině…“
„Následky vzdělání!“ — mávl rukou monarcha. Jeho tvář zrudla a jazyk se mu úplně rozvázal. „Víš, kdo mě přemluvil, abych změnil ústavu? Abych do ní zařadil články o zrušení rozsudku smrti a o tom, že se v naší zemi nachází geografickýstředkontinentu?Tenčlověksijakoprvnípověsil v kabinetu můj portrét. A potom mě jako první zradil. Ale dříve než utekl kanalizací do zahraničí, nechal pro mě dopis. Slyšel jsi, co v něm napsal? Ovšemže ne, jak bys to mohl slyšet! Můj první premiér napsal, že mě nikdy neměl rád. Že míra jeho úcty už dávno hluboko klesla, níž už to nejde. Napsal, že kdyby se střed kontinentu a celého vesmíru nacházel nejenom v mojí zemi, ale přímo v mém zadku, a kdyby to dokonce stálo v mé ústavě, stejně by se se mnou ani nevysr… na stejném poli…“
„Vaše Veličenstvo, je tady žena…“
„Kde? Á, tahleta… Ta všechno ví. No tak, spisovateli, co tomu dopisu říkáš ty?“
„Ponechám-li otázku po smyslu jen na svědomí autora, řekl bych, že to bylo formulováno dosti ostře. Má to styl.“
Když žena zaslechla poslední slova, téměř neznatelně se zachvěla.
„Právě,“ pokračoval král. „Netušíš, kdo mu s tím mohl pomoci? Co to je za stylistu?“
Spisovatel zamyšleně usrkával víno a mlčel. Avšak král patrně ani nečekal, že něco uslyší. Dožvýkal olivu, vyplivl pecku do dlaně a střelil ji do plamene krbu.
„Nazývejme věci pravými jmény,“ — hlas monarchy zněl opět klidně, jako by nedávné vzplanutí emocí bylo jen obrazem z divadelní hry. „Tebe nikdo nečte a mě nikdo nemá rád. Navrhuji ti výhodné podmínky. Tvým čtenářem budu já…“
„A já vaším poddaným?“
„Neuhodls. Budeš mým oblíbeným spisovatelem. Domnívám se, že se spolu nebudeme nudit. Budeme se scházet tady u krbu. Říkáš: Věčnost je nepřítomnost času. A co je v tom případě smrt? Můj známý filozofsedomníval, žesmrtjenic, aležemy, nutam, budeme to nic cítit. Zkrátka souhlasíš.“
Král polkl doušek vína a poručil, aby se podával dezert. Sluha podobající se hrdinovi na tapetě neslyšně odešel.
„Vaše Veličenstvo…“ začal spisovatel, aniž by byl nějak projevil souhlas.
Král zvedl varovně ruku.
„Už ani slovo! S tvým svolením se na chvíli vzdálím. Vezmi v úvahu ještě tu skutečnost, že nejvyšší státní vyznamenání ti dává možnost vydat své knihy.“
Když se dveře za monarchou zavřely, poslal spisovatel ženě přes stůl výmluvný pohled, ve kterém se zračila celá řada emocí — od netajeného vzplanutí po naději, že mu dá radu.
Rudovláska jaksi nejistě potřásla hlavou, což by se dalo vysvětlit i jako varování, i jako povzbuzení. Po tomto mlčenlivém dialogu se spisovatel zvedl, udělal pár kroků a podal jí svou vizitku.
„Jak se jmenujete?“
Chtěl ještě něco říci, ale žena přiložila prst ke rtům, schovala rychle vizitku a očima ukázala spisovateli na jeho křeslo. Jakmile se posadil a vzal do rukou pohár, ve dveřích se objevil pán domu.
„Tak tady mě tedy máte!“ prohlásil vesele, mávaje mobilním telefonem. „Nenudili jste se tady? Jak se správně říkalo za časů Tomáše Akvinského a také mnohem později, solus cum sola non cogitabuntur orare Pater noster [7]. I kdybyste mě zabili, mám latinu rád. Jasnost myšlenky, výraznost fráze… Mimochodem, kde je náš dezert?“
Sluha, který se styděl podívat pánovi do očí, se začervenal a začal nosit na stůl ovoce a šlehačku ve vysokých křišťálových pohárech.
„Táhni odtud!“ přikázal král. „Do kuchyně!“
Uvelebil se ve svém křesle, upil vína a pokračoval, jako by ani předtím neopustil sál:
„Tamten filozof,sekterýmjsmeprojednávaliproblémyživotaa smrti, si z nějakého důvodu myslel, že smrt je substance modré barvy. A občas dokonce začal mluvit v hotových aforismech. Čím to?… Ještě na cestě přes Styx se lidé bojí, že se utopí. Dobré, co? A co ty, spisovateli, ty by ses nebál, že ne?“
„Co tím chcete říci, Vaše Veličenstvo?“
Spisovatel si nemohl nevšimnout vzezření rudovlásky: klid ji už docela opustil.
„To nic, jen jsem si na něco vzpomněl… Jednou zašel filozofs přítelem do lázně… To je zajímavé, proč se mi na noc tolik vybavují filozofové.“
Král ještě upil z poháru a beze zřejmé souvislosti s předešlými slovy řekl:
„Občas je třeba stát se Kantem kvůli poprsí nějaké blondýny. Anebo Hegelem kvůli zadečku nějaké brunetky.“
Následující slova také svědčila o tom, že se monarchova myšlenka pohybovala klikatými a těžko pochopitelnými cestami:
„Řekni mi, spisovateli, máš ženu?“
„Bohužel…“
„Bohužel máš, nebo bohužel nemáš?“
„Vzpomínám si na jednu starou sentenci. Špatná manželka není příčinou filozofie.Špatnámanželkajejejínásledek.Nikdyjsemneměl manželku. Možná proto, že nejsem filozof.“
„A co děti? Děti máš?“
„Určitě mám.“
„Ech ty starý satyre!“ pochvalně se rozřehtal král. „Jak to napsal někdo z vašich: zná dámy a věří v jejich poslání.“ Hned však zas porušil logiku rozhovoru a zeptal se:
„Neodskočil sis náhodou cestou sem na WC?“
„Pokud si dobře vzpomínám, tak ne,“ odpověděl spisovatel. Vrhl pohled na ženu a všiml si, že jí v očích vesele zajiskřilo; pak povzbuzen pokračoval. „Copak, Vaše Veličenstvo, ukrývají se tam nějaká státní tajemství?“
„Objevila se tam nálepka. Představ si, že si sedneš na prkýnko, zvedneš oči a proti tobě visí tvůj portrét s idiotským nápisem: ‚Ruce pryč od našich dětí!‘ — Kašlu na jejich děti.“
Král vyprázdnil pohár vína, aniž spisovateli navrhl udělat totéž, ten si však přesto vzal z monarchy příklad. Po jistém uvolnění se zdánlivě žertovným špičkováním se atmosféra u stolu zjevně proměnila, což potvrdil i králův hlas, který nehledě na to, kolik bylo vypito, nyní zněl docela střízlivě a pevně, dokonce tvrdě.
„Tedy: s radostí ti oznamuji, že už máš svého čtenáře. Poprosil jsem šéfa bezpečnostní služby, aby se podíval, cos napsal do šuplíku. Z toho vyplývá přinejmenším jedna věc: formální příčinu tvých pochyb jsme zlikvidovali. Navrhuji přípitek na tvého čtenáře a na tvůj řád!“
Žena se celá proměnila v naslouchající ucho.
Spisovatel teď už ani nebyl na rozpacích, naopak vypadal, jako by byl něčím spokojen.
„Návrh mohu přijmout jen částečně.“
Král pozvedl oči a zadržel pohár u rtů.
„Předvídal jsem takovýto vývoj událostí, Vaše Veličenstvo. V tuto chvíli jsou již mé rukopisy v zahraničí. Spisovatel nemusí mít čtenáře, může však mít věrného přítele.“
„Ó, věrný přítel je neocenitelný kapitál,“ řekl monarcha ironicky. „Vidím, že jsi nenapravitelný optimista.“
„Vaše Veličenstvo, rozdíl mezi optimistou a pesimistou spočívá jen v tom, který den považují za datum konce světa.“
„To jsi neřekl špatně. To ale ostatně nemění podstatu věci. Jsou-li tvé rukopisy opravdu v zahraničí, pak máš zahraničního čtenáře. Tím lépe. Je to skvělý důkaz úspěchů naší domácí literatury. Podepíšu nařízení o tvém vyznamenání už dnes.“
Spisovatel vypadal stále klidně. Vzrušení odhalovaly jen rty, sevřené trochu víc než obvykle. Poznal najisto, že čas žertování vypršel.
„Ale mohu se nedostavit k ceremonii dekorování. Bude z toho skandál.“
„Mně je to jedno. Žádný skandál nebude. Naše noviny vytisknou nařízení a zprávu, že udělení řádu proběhlo přímo v paláci. V srdečném, téměř rodinném prostředí. Měl jsi proslov, kde děkuješ vládě a zvláště králi za péči o národní literaturu. Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Svět chce být klamán, ať se tedy dá klamat. O tom, že jsem se ani nestačil vymočit a tys ihned začal nikoli neúspěšně svádět moji ženu, přikážu nepsat…“
Pohár v rukou rudovlásky se zachvěl, několik kapek padlo na bílý ubrus a vytvořilo na něm složitý obrazec, který připomínal jakési známé souhvězdí.
„Tu ji máme, tu vděčnost poddaných!“, — pravil s předstíraným zármutkem král. „Považoval jsem ji za důkaz, že ženy mojí země jsou nejkrásnější na světě. Její řasy byly pro mě křídly očí a její rty stezkou do Edenu. Nazýval jsem ji ztělesněním ženskosti a věrnosti. Jenže se ukázalo, že je současně ztělesněním zrady. Pojď sem…“
Rudovlasá krasavice se přiblížila k monarchovi, zůstala však stát za spisovatelovými zády.
Ale král jako by už zapomněl na její existenci. Porýpal se stříbrnou lžičkou v poháru se šlehačkou a začal mluvit o něčem jiném:
„Nepřihlédl jsi ještě k jedné věci, spisovateli. Když jsem se zmínil o tom, že se podobáte králům, ani jsem se nepřetvařoval. Jenomže my králové jsme ve styku s reálnými lidmi, a vy spisovatelé s fantomy zplozenými vaší fantazií. A kterýsi blb vás nazval inženýry lidských duší. To my jsme inženýři lidských duší. Bavilo mě pozorovat, jak se z toho snažíš vyklouznout… Jsem ale šlechetný a milosrdný monarcha. Kromě řádu tě odměním i touhle ženou. Vezmeš si ji s sebou. V žilách jejích předků netekla modrá krev, ale v posteli je jako královna. A když si vzpomenu na naši nebožku královnu,“ král zvedl teatrálně oči vzhůru, „tak je neporovnatelně lepší…“
Spisovatel se zvedl.
„Nedovolím mluvit o ženě takovým tónem!“
„Jen klid, spisovateli,“ — řekl unaveně král. „Nechceš přece, aby zítra v kanalizaci hlavního města našli čerstvou mrtvolku mladé krasavice. Tím spíš, že je v posteli jako královna,“ opakoval se zjevnou spokojeností. „No vidíš, že nechceš. Já ti rozumím. Takové exempláře jsou naším národním pokladem.“
Žena se přitiskla ke spisovateli. Ten ji objal kolem chvějících se odhalených ramen.
„Nemám vám co říci, Vaše Veličenstvo. Kromě toho, že… Víte, knihy, tak jako děti, plodí spisovatelé se ženami. Můžeme jít?“
„Jdi a pamatuj si, že jako náš jediný spisovatel a jediný nositel Řádu bílé myši jsi vždycky v mojí péči a pod mou ochranou.“
„A co ona?“ spisovatel vzal ženu za ruku.
„A ona pod tvojí. Jsi přece silný. V něčem jsi skoro rovný králi. Ale je tady i rozdíl. Král se může postarat o spisovatele lépe než spisovatel o krále. Pamatuješ si, co odpověděl španělský král na otázku francouzského kolegy o tom, jak se má Cervantes?… „Jděte a sbohem!“
Když zůstal monarcha o samotě, asi minutu zamyšleně seděl, potom snědl s chutí broskev a zavolal k sobě šéfa bezpečnostní služby.
Člověk se vzhledem rodinného lékaře epikurejce už čekal za dveřmi. Postavil u krbu dva kožené kufry, vytáhl zápisník a připravil se k sepsání mimořádné zprávy, jenže král ho pohybem ruky zastavil.
„Spisovatel bydlí sám?“
„Ano.“
„To je dobře. Člověk osvobozený od rodinného shonu se soustřeďuje na věčné problémy. Mimochodem, dekorování už proběhlo. Zítra se v novinách objeví zpráva. Spisovatel vystoupil s děkovným projevem.“
„Neučinit to by byl vrchol nevděčnosti,“ — šéf bezpečnosti našel okamžitě vhodný tón.
„Tím spíš, že jako přídavek k řádu dostal královu bývalou konkubínu. Ostatně o tom ti už referovali. Posaď se.“
Král nalil společníkovi pohár vína a přisunul talíř.
„Kde jsou rukopisy?“
Šéf bezpečnosti, žvýkající právě kus studeného skopového, ukázal očima na přepychové tlustě nacpané kufry, které přinesl.
„Neměl jsi problémy s přítelem?“
„Srdečně jsme si pohovořili a poslal jsem ho ke spisovateli o pět minut dříve, než jsem mu telefonoval o vašem pozvání. Pisálek hned zpozorněl, to se ví. A za hodinu nastoupil přítel do taxíku s těmihle dvěma kufry. Jenže mají kódové zámky. Z estetických důvodů jsem se rozhodl na ně nesahat. Defloracimůžeteprovéstsám.“
„To jste se nemohli zeptat na kód?“
„Nestihli jsme,“ poněkud zneklidněl náčelník bezpečnosti.
„Co to znamená nestihli?“ podezíravě se zeptal král.
„Museli jsme pracovat nakvap,“ řekl vyhýbavě majitel špičaté bradky a opatrně změnil téma. „Vaše Veličenstvo, podstatná okolnost: spisovatel neuznával počítače a psal vždy jen obyčejnou propisovací tužkou.“
„Vždycky jsem měl rád konzervativně založené lidi,“ poznamenal král. „Lze jim snáze porozumět. Je s nimi méně starostí. Ale ve světě není nic dokonalé. Takoví lidé jsou zatížení svými staromódními představami. Starostí je proto dost. Jaké varianty pokračování tohohle příběhu navrhuješ?“
Šéf bezpečnosti vytrhl ze zápisníku list popsaný po obou stranách. Král ho přelétl očima a nespokojeně se zamračil.
„Zbytečně ses tolik namáhal. První je naprosto nepřijatelné. I druhé. I třetí. Začnou se šířit chýry. Čtvrtý bod… Ty ses snad zbláznil? Já ti dneska pověsím na prsa řád a ty sám zítra… Mimochodem, podepsal jsem tajné nařízení. Ve skutečnosti řád dostaneš ty.“
Šéf bezpečnosti s obratností, která mu, jak by se mohlo zdát, nebyla vlastní, pružně a hbitě vyskočil a po vojensku se napřímil.
Řád bílé myši stále ještě ležel na hedvábném polštářku a zářil diamanty, které plameny ohně v krbu barvily načerveno. Hned po svém pozdním hostu povstal i král a připjal mu vyznamenání naproti srdci.
„A teď mi řekni, zda chceš zítra spáchat sebevraždu?“
Monarcha se posadil a obrátil list s návrhy.
„Tohle už je lepší… Cože?.. Starý dobrý způsob, vyzkoušený na filozofovi. Toalenebudepouhá dlouho dobá služební, ale tvůrčícesta. Dlouhodobá tvůrčí cesta. Berlín, Řím, Paříž… Co tam ještě máš?… Ve zprávě pro tisk určitě zdůraznit: na státní účet. A to je také svatá pravda.“
„Kdy ho vypravíme, Vaše Veličenstvo?“
Král už měl odpověď pohotově:
„Předpokládám, že optimální čas je dnes v noci,“ - monarcha pohlédl na staré nástěnné hodiny se dvěma amorky. „Dejme tomu v jednu hodinu. Formality odjezdu vyřídíš vlastnoručně.“
„Co ta žena?“
„Aby se nenudil…“
„Vy to dovolíte?…“
„Ale ty starý proutníku!“
„Vaše Veličenstvo, říkal jste to přece vy, že hříchy jsou činy, na které se rádo vzpomíná?“
„Bude tedy ještě teploučká od jeho objetí…“
„To má svůj půvab. Zároveň připravíme spisovateli pěkné představení. Takříkajíc na rozloučenou…“
Poslední slova se králi z jakéhosi důvodu nezalíbila. Demonstrativně pohlédl na hodiny. Zlaté ručičky ve tvaru halaparten se chystaly setkat na číslici XII.
Když král zaslechl, jak od paláce odjíždí mercedes šéfa bezpečnosti, přikázal bez odkladu zavolat ministra policie.
Hlavní policista země byl naprostým opakem šéfa bezpečnosti. Byl vysoký, vychrtlý a oholený tak, až se mu leskla tvář. Král ho srdečně přivítal podáním ruky, usadil hosta ke stolu a naplnil poháry.
„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl monarcha na tázavý pohled. „Prostě se mi zachtělo posedět si s člověkem, kterému důvěřuji jako sám sobě. V naší zemi jsou takoví dva: ty a šéf bezpečnostní služby. On teď právě odešel. Byly to státní záležitosti… Zbývá pár detailů, které jsme nestihli projednat. Nezdržím tě. Za hodinu už budeš objímat svoji kyprou ženičku nebo koho chceš. A zatím si dej na kuráž staré dobré burgundské. Skopové, pravda, už vystydlo.“
Ministr policie pečlivě vyprázdnil pohár, osušil si rty ubrouskem a obhlédl stůl.
„Doporučuji losí salámek,“ řekl král.
Hlavní policista posunul talíř k sobě a dal se s chutí do jídla. Mezitím král usedl k empírovému sekretáři a začal rychle psát. Za několik minut si náčelník policie přečetl na listě, který před něho král položil: „Dnes nebudeš mít možnost spát. Přišly neobyčejně přesné informace, že kolem jedné hodiny v noci bude provedena opovážlivá a cynická vražda. Zbytek projednáme v zámeckém parku. Stěny mají uši i v královských rezidencích.“
Ministr si nalil pohár burgundského, opatrně ho vypil a vstal. Král ho vzal v podpaží a ještě ve dveřích dodal k tomu, co bylo napsáno:
„V jedněch lidech žije Bůh, v druhých ďábel, ale v některých jen hlísti a mikroby.“
Když se král po čtvrthodině vrátil do síně, nalil si víno, ale nenapil se. Přistoupil ke dvěma koženým kufrům, které přinesl šéf bezpečnosti, potěžkal je a vybral si ten objemnější. Položil ho na krb, chvíli otáčel kolečky zámků, a když se přesvědčil o jejich spolehlivosti, vytáhl ze zásuvky sekretáře velký lovecký nůž. Potéco vyzkoušel jeho ostří, spokojeně vrazil nůž špičkou do kufru. Potom důkladně rozřízl světlehnědou kůži po obvodu.
Kufr byl nacpaný obyčejnými papírovými složkami a desky byly zavázané stužkami. Král posunul ke krbu své těžké křeslo potažené zeleným sametem, postavil na krb pohár s vínem a položil si na klín svrchní desky. Pomalu rozvázal bílé stužky, ale najednou vyskočil a vztekle mrštil balíkem do krbu. U dalšího balíku se všechno opakovalo. Druhý kufr král rozřezal nožem na pruhy křížem krážem a kůži odtrhl rukou. Výsledek byl stejný.
Na tomto místě si prameny, které autor používal, začínají navzájem odporovat a krom toho je mezi různočteními rozdíl natolik zásadní, že je nutno zaznamenat obě verze.
Podle první verze ležel v balících netknutý čistý papír. Podle druhé se papír v balících také skvěl panensky bílým nedotčeným povrchem, ale uprostřed každého horního listu bylo krasopisně napsáno: „H… dostaneš.“
Po analýze veškerých údajů si může čtenář zvolit sám nejpravděpodobnější pokračování.
[1] Označení pro kavkazce, často používané v sovětských a ruských médiích
[2] Narážky na A. Lukašenka.
[3] Za carského Ruska monarchistický krajní reakcionář.
[4] Narážky na A. Lukašenka.
[5] Narážka na to, jak v roce 1995 běloruskými vojáky protivzdušné obrany byl sestřelen balon se třemi americkými cestovateli, kteří zahynuli.
[6] Parafráze hesla “nevěřit, nebát se, neprosit”
[7] Až on a ona budou sami, nebudou se asi modlit Otčenáš. (lat.)
Упершыню надрукавана ў Antologie běloruských povídek. Brno: Větrné mlýny, 2006.
