№19: Нарвежскі вецер

№19: Нарвежскі вецер [18+]

Нумар, які мы прадстаўляем, досыць незвычайны. Па-першае, большасць перакладных тэкстаў у ім — празаічныя творы (ці хутчэй урыўкі з твораў) сучасных аўтараў, па-другое, яны былі спецыяльна абраныя для гэтага нумару нарвежскім выдаўцом і рэдактарам Крысціянам К’ельструпам і перакладзеныя Лідыяй Ёхансэн.

Чытаць далей

Альгерд Бахарэвіч

Straka na šibenici (Сарока на шыбеніцы)

Пераклад з беларускай Сяргей Сматрычэнка


(...)

* * *


Na první pohled mě s tímto deštivým přístavním městem nic nepojilo. Když jsem sem jel z Berlína svým prvním ICE a celé mé tělo prostupovala radost z iniciace, snažil jsem se si vzpomenout, co vím o budoucím místě svého vyhnanství. Totiž vyhnanství jsem zvolil dobrovolně, a o vlastní geografii se muselo postarat samo. O tomto městě jsem věděl málo, navíc to, co jsem věděl, se omezovalo na nějaká neověřená fakta, která jsem mohl zkontrolovat jedině v encyklopediích.


Ano, na první pohled jsem o tomto městě nevěděl téměř nic. Když jsem vyslovoval jeho název, napadal mě jeden z klubů bundesligy, středověký svaz přístavních měst, záhadná řeč a neméně záhadné studené moře. Dost skromný soubor poznatků, jimiž se mohl pochlubit každý druhý můj spoluobčan. Mrzelo mě to. Jsem zvyklý být originální i v drobnostech, a toto severní město ukazovalo přistěhovalci jeho místo. Severní bylo mimochodem snad jen v mých představách, jen proto, že kontinent se pro mě nakonec scvrkl do velikosti jedné země, té, kterou teď mé tělo uhánělo v romantickém ICE, a to už by nikdo nezapíral — z tohoto hlediska je toto město bezesporu severní.


Ale stačilo přijet, sundat brýle a chvíli se toulat jeho kamennými ulicemi, stačilo v něm zabloudit jako v útrobách obrovské muzejní lodě, stačilo jednou nasednout na metro a vydat se na mlhavé předměstí — a pochopil jsem: už jsem tu někdy byl. Asi před sto lety.


Stalo se to na Velikonoce. Seděl jsem na břehu řeky, na lavičce, a najednou jsem na druhém břehu uviděl Ameriku. Opravdovou Ameriku, zemi, v níž se sny stávají skutečností.


Do poloviny devatenáctého století se emigrace do Ameriky konala hlavně přes přístavy Liverpool, Le Havre, Antverpy. Ale pak byla i v mém přístavním městě zřízena speciální paroplavební společnost pro přesídlence. A za krátkou chvíli se město stalo pro vystěhovalce a exulanty jednou z nejširších bran na kontinentě. Za o něco víc než půlstoletí Evropu přes jeho přístav opustilo kolem pěti milionů lidí z východu. Byli to Židé, starověrci, baptisté, snílci, rozvážná kníratá mládež, budoucí kovboji... Básníci a prostě dobrodruzi. Sousedé si za nimi odplivovali, stejně tak jako si odplivovali dobří lidé ze Sečuanu za brémskými muzikanty. Ale navzdory všemu se dostávali do mého přístavního města a mířili dál, za oceán, do země, v níž pro všechny bylo dost nebe, půdy a práce.


Agenti společnosti jezdili po velkých a malých městech, po vesnicích a samotách a prodávali lístky na své parníky. Ochotní se vždy našli, a mnozí sedláci, kteří za třicet let nevyjeli dál než na nejbližší jarmark, najednou všeho nechali a mířili někam na konec světa. Navíc společnost hrála fér: každý cestující k lístku dostal poukaz do noclehárny v tomto přístavním městě a na lodi povinné spací místo. Parník překonával oceán dva týdny a trávit je na otevřené palubě, jak to dělávali chudí klienti jiných společností, nebylo zrovna bezpečné...


Kromě společnosti se o emigranty postaral magistrát, který přijal zákon o ochraně přesídlenců a postavil na předměstí kamenné ubikace, v nichž cestující bydleli, zatímco čekali na svůj parník. A všichni, kdo opouštěli kontinent hledajíce lepší život, si mohli být jistí, že směřují právě do Ameriky, a ne čertvíkam.


Samozřejmě že zatímco čekali na ten symbolický parník, báli se. Myslím, že se bál i můj praděd, jenž chodil po těchto dlážděných ulicích před sto lety a každou chvíli si pro jistotu plácal po kapsách: peníze, pas, lístek, peníze, pas, lístek. Ale do Ameriky se přece dostal. Dostal se a pořídil si tam rodinu a naplodil děti a jeho syn pak posílal jemu vůbec neznámým, už nežijícím mým příbuzným do kolchozu krvavé americké dolary, jež sovětská vláda neochotně, ale přece konvertovala do pár motocyklů a rozhlasového přijímače a nezapomněla si přitom ponechat nemalý podíl. Praděd tam zakotvil a kdoví... vzpomínám si, že když jsem byl na střední škole a nechal si narůst vlasy, jednou ke mně přistoupil kamarád s deskou „Creedence Clearwater Revival“ a zeptal se, zda nemám příbuzné v Americe — jejich kytarista byl celý já, jen měl navíc hustý zrzavý plnovous...


A tak stojím na kapitánském můstku obrovské muzejní lodě, pravzoru mého prvního ICE, a zdá se mně, že ji držím v rukou: svírám prsty a teď v jejím nitru vesele a strašně zaskřípe, dá se dolů po řece — a pak dál, dál, tam, kde se potkávají soukromé Ameriky všech bláznů.


* * *


Amerika. Jako hrdina krátké, nezdařile napsané povídky, jsem jednoho srpnového podvečera před třemi lety vystoupil ze smradlavého autobusu v zaprášeném, naprosto bezvýznamném městečku ve své domovině. Byla neděle, Ázerbájdžánci na stanici zavírali stánky s ovocem, ohluchlí ptáci, zvyklí na skřípot, se jim motali pod nohama; opilí Slované, kteří zahájili svůj den ve stínu na lavičce a teď už neměli sílu utéci z výsluní, tupě civěli, jak házím na záda batoh a kráčím směrem k hlavní ulici. Nazítří jsem měl vystoupit před místními středoškoláky — dodnes nerozumím, co mě přinutilo opouštět peklo hlavního města a courat se nekonečnými okresními městy své vlasti. Středoškoláky jsem nenáviděl a v dálkových autobusech mi vždy bylo blbě od žaludku.


Ubytovali mě v jakési ubytovně; mými spolubydlícími byli tři buď zedníci nebo agronomové: byli to kluci asi o deset let mladší než já, ze stejně bezvýznamného okresního města, jen z jiného kraje. Přijali mě mezi sebe dost vlídně: pohostili jablky — hromada antonovek, podobných lebkám vysušeným na slunci, byla rozsypaná po stole, — a přidělili mi lůžko, vedle něhož stála na nočním stolku jediná stolní lampa v pokoji. A přece jsem cítil, že jsem v jejich partě přebytečný a že se těší na zítřek, až pojedu zpátky do svého hlavního města. Nábytek v pokoji byl nejobyčejnější, leda na skříni stál malý globus, snad ho tam zapomněl nějaký geograf-samouk.


Neměli jsme o čem mluvit. Moji spolubydlící vlastně ani netoužili po rozhovorech: jeden měl ošoupaný notebook a tak seděli ve třech na lůžku a blbli v nějakém chatu. Vytáhl jsem knížku a natáhl jsem se na posteli. Sem tam se na mě majitel notebooku pohlédl, cítil jsem to — zároveň ostražitý, pohrdavý, zhnusený a zvídavý pohled na své knížce, jakoby mi z hrudníku trčel vlhký a chlupatý roh. Brali knihu jako součást mého těla: mrzelo mě to, ale zároveň mi to bylo příjemné.


Den končil, moji spolubydlící si trochu přihnuli a zajedli, aniž by vypnuli počítač. Zeptal jsem se, zda bych si mohl zakouřit u okna a jeden z nich mi mlčky přistrčil ohořelý popelník. Setmělo se, rozsvítil jsem stolní lampu a oni sebou i trhli, asi zapomněli, že v pokoji je někdo další. Ještě jedna cigareta, doušek teplého spritu. S lítostí jsem obrátil poslední stránku knihy a pocítil, že usínám.


Asi ve dvě ráno jsem najednou otevřel oči. Dva zedníci nebo agronomové nebo instalatéři, kdoví kdo vlastně byli, stále seděli sklonění nad notebookem, třetí stál u otevřeného okna a zadumčivě kouřil. „Poďme už spát,“ řekl a zívl. „Celej svět spí.“


Obrátil jsem se na břicho, definitivně se probudil a koukl na okno. Panovala tam těžká, hustá, lepkavá, strašná a podivně bezhvězdná noc. Okresní město nebylo zhýčkáno osvětlením, prostě nefungovalo ani tu, u kombinátu stavebnin, ani na hlavní ulici. Městečku vládla taková tma, že by se z ní dalo oslepnout; skutečně se mi zdálo, že moje stále rozsvícená stolní lampa a jejich notebook jsou jedinými zdroji světla na světě. Kdesi poblíž, za vrzavými dřevěnými domky, pronikavě vyli buď vlci nebo místní školáci, jimž jsem měl brzo vyprávět něco, o čem si nepřečtou v učebnicích, a sem tam řvala pod oknem ochraptělá hrdla neviditelných, tajemných náklaďáků. Mně se z čista jasna zachtělo si s někým pohovořit.


„No, celej svět nespí,“ řekl jsem taktně, ale tvrdě. „V Americe je zrovna pracovní doba.“


Moji spolubydlící si vyměnili pohledy. Ten, co stál u okna, se usmál.


„Měl by ses míň koukat na filmy... Teda, pracovní doba...“


„No jo, to kurvy a grázli teď všude maj pracovní dobu,“ ozval se majitel notebooku. „U nás i v Americe. To jen my musíme vstávat v sedum. A kurvy americký se touhle dobou šouraj dom.“


„Voplachnou si kundu a do hajan,“ řekl třetí zasněně. „Viděls ten film? Ježíši, jak von se menuje...“


Jeho přátelé mimoděk svraštili čela.


„Chtěl jsem jen říct, že my teď máme noc a v Americe je den,“ podotkl jsem opatrně. Rozhovor se očividně vyvíjel špatným směrem.


Zase si vyměnili pohledy. Teď seděli v řadě na lůžku, přímo přede mnou, a unaveně, přisleple zkoumali můj obličej.


„Utři si brejle a koukni z vokna,“ řekl jeden z nich. „Noc je tam. Dvě hodiny. Jakejpak do prdele den?“


„Von si dělá srandu, ale nám to k smíchu nepříde,“ řekl majitel notebooku a vypnul svůj přístroj.


„Třeba si amíci myslej, že maj noc u prdele,“ přitiskl se zády ke stěně druhý zedník. „Ale teď sou dvě hodiny ráno, to je fakt. A ať si tam v tom svým Holivúdu natáčej co chtěj.“


„Amerika...“ pokračoval posměšně další agronom. „Eště nám pověz něco o Pottrovi. Srandista.“


„Ale tam je teď opravdu den,“ pronesl jsem chvějícím se hlasem jako Giordano Bruno a posadil se na lůžku. „Nevím, kolik přesně, ale... Snad už odpoledne...“


Zase si vyměnili pohledy a najednou se rozesmáli — všichni společně, zlověstným, bělozubým sborem.


„Ty seš fakt satirik!“ řekl nahlas majitel notebooku a utřel si ústa. Do zdi někdo zabušil. „Takovýho teda vidím prvně. Takže v Americe maj den, jenom my blbci máme noc! Hele, a nechceš nám povědět na dobrou noc eště ňákou pohádku?“


„Zapamatuj si, brácho,“ úplně vážně řekl druhý zedník, zvedl se, přistoupil k oknu a ukázal prstem do tmy. „Támle,“ ukázal na budovu kombinátu na stavebniny, „je Rusko. A támle Polsko. A my sme tady. A všude je noc. A nevyprávěj nám tu hovadiny. Takto, brácho.“


„A co je za Polskem?“ zeptal jsem se a dusil jsem se rozhořčením.


„Co já vím,“ mávl rukou agronom. „Není to jedno, vole?“


„Asi Amerika,“ usmál se ten s notebookem a všichni tři se zas rozřehtali.


„Já sem byl v Polsku,“ obrátil se ke svým a řekl ten, co stál u okna. „Je u nás za humnama, ne?“


„A hodinky jsi tam snad nepřetáčel o hodinu zpět?“ hodil jsem mu mstivě do tváře.


„Přetáčel,“ podivil se. „No a co. Můžu i teď přetočit, jasnějc se tím venku nestane.“


Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Vyskočil jsem z lůžka a popadl stolní lampu. „To k nám teda ubytovali číslo,“ pronesl vážně jeden ze zedníků a schoval notebook pod lůžko. V jedné ruce lampa, druhou jsem sotva dosáhl na skříň a sundal s ní globus. V takové póze, na řetězu kablu, s pěnou u pusy, jsem začal svou přednášku.


Otáčel jsem kolem své osy starý vybledlý balón a ten tiše skřípěl pod příliš jasným světlem lampy. Agronomové nachmuřeně poslouchali a já jsem mluvil, mluvil, mluvil, spěchal jsem, aby mě nepřerušili; má astronomie byla ubohá, ani na středoškolskou zkoušku by mi asi nestačila, ale byla správná, věděl jsem to; a přece jsem v určitém okamžiku znejistěl: příliš velkou mystikou zavánělo toto dějství, nedůvěřivé tváře mých spolubydlících, můj rozrušený hlas, špinavý koberec na prkenné, na hnědo natřené podlaze, noc, těžké hrozivé dýchání v pološeru a slovo slunce, jež jsem opakoval pořád dokola... Skutečně mám pravdu? A abych odhodil pochyby, začal jsem mluvit ještě hlasitěji a posedleji.


„Dokonce tady, za Polskem, už je jiný čas!“ řekl jsem a strčil tam, co se mi jako první trefilo „za Polskem“: do místa, kde leží jedno severní, deštivé přístavní město. „My máme půl třetí, oni tam mají teprve půl druhé!“


Globus nečekaně seskočil se své vratké nohy a letěl na podlahu: opravdový „útěk Země“. Bylo dobře slyšet, jak se kutálí po podlaze — udělal jsem krok dopředu, abych ho zastavil, a našlápl jsem ve tmě na vlastní planetu. Pod nohou křuplo. Sklonil jsem se nad podlahou a lampa v mé ruce hned shasla. Do zdi zase někdo zabušil.


„No, dost,“ řekl jeden z mladých agronomů. „Nejvyšší čas jít spát. Za chvíli je ráno. Brzo vstáváme.“


Mlčky a rychle si lehli a za chvíli už chrápali. Já jsem dlouho nemohl usnout, převaloval jsem se, stále jsem se pokoušel nahlédnout na sebe ze strany a představit si, jak jsem vypadal na tomto jevišti, vybavoval jsem si celé kusy svého monologu. Podařilo se mi jim něco dokázat, nebo ne? A vůbec: jsem schopný něco dokázat lidem nebo mě nikdo nikdy neposlechne, nevezme mě v úvahu? A existuje opravdu ta Amerika dalekých severních přístavních měst, kde věčně prší?


Když jsem se probudil, pokoj byl prázdný. Podstavec globusu a on sám, prolomený, nicméně hrdý, ležely na stole jako součástky tajemného přístroje. Umyl jsem se, nachystal tašku a sešel dolů. Musel jsem se někde nasnídat. A tu mě někdo zavolal jménem.


Obrátil jsem se. S křesla se zvedl usměvavý mladý muž v bílé košili.


„Jak se cítíte?“ zeptal se mě místo pozdravu.


„Dobře... V pořádku,“ odpověděl jsem. Jako vždy, před neznámými lidmi ztracím jistotu a moje odpověď vyzněla dost žalostně.


„Kluci říkali, že jste si v noci stěžoval na zdraví,“ ustaraně zakýval hlavou mladík. „Mohl bych vás doprovodit k lékaři, to je tady blízko.“


„Ale ne, se mnou je všechno v pohodě,“ řekl jsem neklidně. „A za hodinu mám ve škole přednášku...“


Začal jsem se neznámo proč hrabat v saku, abych našel zvací dopis.


„No, tu přednášku budeme muset odložit,“ soucitně pronesl mladík. „Víte co, jeďte raději domů, tam se vyspíte, vezmete si léky, zajdete si do kina. Očividně si musíte odpočinout. Další autobus pojede v deset čtyřicet. Akorát stíháte. Dnes je pondělí, pojedete poloprázdným, závidím vám. Všechno jasné?“


Usmál se na mě a bez váhání odkráčel. Zašel jsem do svého pokoje, abych si vzal batoh. Dveře byly otevřené a v pokoji byla nějaká neznámá žena. Stála na špičkách a stavěla na skříň nový globus.


(...)


* * *


„Takže jsi z Ruska?“ říká mi ten jeho kamarád, jehož jméno si stále nemůžu zapamatovat, zatímco samotný Frank jde do kuchyně, aby si pohovořil s pizzou v troubě. „Byl jsem u vás v Moskvě. Ale už hodně dávno. Mně se Rusové líbí. Takže těšíme se na vás za měsíc na našem jihu.“


Zasněně upíjí doušek vína. Víno je studené, nažloutlé. Frank pije stejné, já chci taky takové, co jsem to za blbce, že jsem si nalil červené.


„Ne, nejsem z Ruska,“ říkám jemně. „Jsem z...“


Nedůvěřivě se na mě dívá.


„Počkejte... A není to jedna země?“


Sundá z police malý, ale nafouklý atlas světa a bez potíží, jako kreditní kartu v kapse, tam najde svou Evropu, ale pak znejistí. Ne, každého z našich zeměpisných sousedů pozná, ale to, co se zatajilo mezi nimi, jako by neviděl. Mlčky tuhle hru na schovávanou pozoruji.


Abych byl upřímný, tahle hra mě už poslední dobou omrzela. Nebo že by nebyla žádná země, jejíž existenci musím pokaždé takhle diskrétně bránit, někdy i proti vlastní vůli? Že by nebylo žádné „ich-Weiss-nicht“-russland a já jen marně ztracím čas? Mám strašlivé nutkání o ní povědět jednou provždy, zavěsit se nad světem a vykřičet všechny potřebné informace. Kdo to neuslyší — jeho problém, podruhé už to opakovat nechci.


* * *


Tak co je tedy Rusko? Neznám žádné Rusko. I když... počkejte, jedno jsem kdysi znal.


Rusko je děvče s prázdnýma a studenýma očima, oblečené příliš vulgárně pro naši zeměpisnou šířku. Věčně mladé, věčně opilé. Vždy bylo a je nám cizí. Tu jde po Stix-strasse nebo Linden-alejí a hlasitě mluví o tom, co se mu podařilo koupit včera ve výprodeji. O tom, co ukradlo předevčírem, mluví Rusko nerado. Má dívčí paměť.


Ruměné tváře, sláma na hlavě. Rusku se chce, aby ho poznávali všude. Rusku se chce, aby všude bylo Rusko, a chová se tak, jako by taky všude bylo. Každý kousek země, kam jen šlápne jeho dlouhá sprostá noha, prohlásí za své vlastnictví. Rusko si je jisté, že nepřišlo do tohoto světa jen tak, ale s důležitým posláním. Proto se před ním každý musí uklonit, vrhnout se mu pod nohy, líbat jeho červené střevíce na vysokém podpatku.


Ale Rusko není bohužel všude. A moc ho to mrzí. Mrzí tolik, že aby si zachovalo slušnost, jde do nejodlehlejšího koutku své zahrady a dlouho se tam uklidňuje tím, že si střílí ve tmě ze samopalu. „Jaký nedokonalý je tento svět,“ sevře rty a v okamžiku namíří hlaveň tam, kde se pohne listí na stromech. „Kdybych bylo z bohaté a slavné rodiny, vydalo bych zákon, že všichni muži musí mluvit jen rusky.“ A pak si schová samopal a jede do jazykové školy.


„Ty jsi já,“ říká mi Rusko, „ty jsi já.“ „Ne,“ pokouším se namítnout, ale neslyší mě. To je zvláštnost jeho sluchu a musím to respektovat. Hladit ho po hlavě a pronášet laskavá slova.


Rusko má hodně přátel a přítelkyní. Vlastně celý svět. Vidím, jak s nimi sedí v hospodě, pijí tam pivo a běda tomu, kdo se zamyslí a přeslechne třeba jen jedno jeho slovo. Rusko ho bude honit až na roh ulice. Rusko nemá rádo, když je pro něho někdo cizí. Dělá se mu blbě ze samotného pojmu cizí. Všichni musí být přátelé. Rusko mrzí, když s ním někdo odmítá kamarádit a courat se s ním po výprodejích a hospodách. Pak může i proklít... Ó, to ruské prokletí, nesmytelné, jedovaté jako slzy, slzy Ruska, smíšené s neruskou řasenkou!...


Rusko nemá rádo Židy, Vietnamce a Čečence. Rusko má rádo mě. A já nevím, co mám s tou jeho láskou dělat.


Tady můžu vidět Rusko, kdy se mi jen zachce, dokonce i v noci. Stačí vytočit určité číslo, vydat pár mincí — a Rusko už leží přede mnou, na obrazovce, roztahuje nohy, olizuje si rty, vystrkuje jazyk. Vyvstává přede mnou v celé své nádheře a já cítím svou ničemnost.


Ale já mám co dělat i bez Ruska.


(...)

Z běloruštiny přeložil Sjarhej Smatryčenka

Пераклад з беларускай – Сяргей Сматрычэнка © 2013

Чытайце таксама

Фрэнк Рычард Стоктан

Фрэнк Рычард Стоктан

Амерыканскі пісьменнік і гумарыст, найбольш вядомы цяпер сваімі наватарскімі дзіцячымі казкамі, папулярнымі ў канцы ХІХ стагоддзя

Генрых Кіршбаўм

Генрых Кіршбаўм

Паэт, літаратуразнаўца.

Джакама Леапардзі

Джакама Леапардзі

Італьянскі паэт.

Марцін Святліцкі

Марцін Святліцкі

Польскі паэт, празаік, журналіст, вакаліст гурта Świetliki

208